Klešter

Klešter (také kleštěr, kleščer) je kus staré cesty, úvoz z části s přitesanými stěnami. Najdete ho za chalupami v Resslově ulici na Zápeklí. Je označen v plánu města uprostřed náměstí. Právě přitesané stěny této nejstarší komunikace jsou vyhlášeny národní technickou památkou. Na prosazení se největší měrou podílel pan Jiří Klusáček.

Pomístní jméno Klešter je přinejmenším tak staré jako Polná ještě coby osada. O starobylosti jména svědčí především koncovka -er. Jedná se o slovo praslovanského původu odvozené od slova klěstit či klěštit ve významu klestit, vysekávat, prorážet (cestu). Je to tedy klestěním proražené místo, s významem kleštit samozřejmě i sevřené místo. Obdobu najdeme v polštině, ruštině, slovinštině a lužičtině. Souvisí s tím i litevské klišiš (klepeta) a staroindické klišnáti (svírat), to vše z indoevropského kleik (tisknout).

O údržbě Klešteru je krátká poznámka v městské gruntovní knize z roku 1690 zvané Červená kniha. Zde je psáno jméno jako klieʃʃczer, tj. klěščer. Na jiném místě kleʃʃtier, tedy kleštěr. Každý zápis je proveden jinu rukou. Je to zajímavé tím, že jednou je psán starobylým způsobem, jenž mizel už ve 14. a 15. století – šč – a druhý již změněným pravopisem – šť. O dlouhodobém přežívání zastaralé výslovnosti souhláskové skupiny šč a změně na šť svědčí i polenské podřečí zachovalé sporadicky až do dnešní doby. Například uvedu slovo ešče, poměrně běžné u našich dědů či pradědů. Dnes je správné (spisovné) ještě. I tak dnes občas zaslechneme „ešče tamleto“ apod.

Jiná zmínka o klešteru je v knize Liber diversorum et transactiorum z roku 1784. Přes latinský název knihy jsou zápisky prováděny česky.

O kleščerech se také dočteme v poznámkách vepsaných do tzv. Pernštejnské bible z roku 1516 a Bible olomúcké z roku 1382. Prešpurský slovník z roku 1885 uvádí o klešteru – vyčištěná, vysekaná (o porostu) a sevřená cesta. Mimo jiné také „[…] v ruském prostředí had jakýsi.“ Hadem je míněn také štír nebo rak. Poukazuje na převzetí z litevštiny a úzkou příbuznost baltských a slovanských jazyků.

Propagační tiskoviny uvádí u Klešteru odvození od německého „klosteur“. Autoři tohoto výkladu nezohledňují, že ve středověkých popisech byla pomístní jména psány vždy česky. Především proto, aby nedocházelo ke zbytečným sporům a dohadům. Neumí ani pořádně opsat německé slovo steuer, čti [štojr], výslovnost [štér] je nesprávná. Neznají ani původ první části slova, klo. Doslovný překlad jejich slova – za předpokladu správného zápisu – by byl „daň ze záchodu“ nebo „záchodová daň“. To je ovšem nesmysl. Ve skutečnosti je klosteuer zkomolení složeniny Klau(en)steuer („in Bayern Steuer auf die Klostergüter“, tj. v Bavorsku daň z klášterního zboží – 1306, a 1348 také Slezsko). Tuto daň převzali ve Falci (opevněné místo franského hraběte), a když se Chebsko trvale stalo součástí Čech, chtěli někteří šlechtici uplatnit toto právo (nikoliv výběr) jako „kopytné daně“. V Chebu tak vznikla roku 1324 místní válka. Kdo se zabývá dějinami správy státu, ví, že se takové daně u nás nemohly uplatňovat. Podrobněji v chebském muzeu.

Na začátku minulého století přední brněnský lingvista prof. Zubatý sestavoval gramatickou mluvnici staročeštiny. Autoři našeho výkladu vytrhli větu o klosteuru z celku. Stačí se seznámit s prací prof. Zubatého a zjistíte, že sám autor uvádí tento příklad jako nesprávnou skladbu vět ve staročeštině. Je smutné, že město používá takovou nesmyslně hloupou konstrukci ke své propagaci. Nemůže se tak jednat ani o tzv. lidovou etymologii, neboť zde není ani zvuková podoba slov. Neodpustitelná je i finanční ztráta za tisk takového nesmyslu, která jde do deseti- až statisíců korun.