Středověké sochy ze sbírek polenského muzea

V rámci rozsáhlých sbírkových fondů Městského muzea v Polné můžeme najít i dvě mimořádně cenné gotické sochy. S osamostatněním muzea se tato umělecká díla po dlouhé době zařadila do stálých expozic. Jaké jsou však historické osudy těchto soch a současný názor na jejich uměleckohistorické zařazení?

Torzo Ukřižovaného je dřevěná socha prakticky v životní velikosti. Navzdory svému rozsáhlému poškození (chybí obě ruce, část hrudníku, vlasy s trnovou korunou, velká část bederní roušky i špičky nohou) je sochou nesmírně zajímavou. Stav zachování odborníky dlouho odrazoval od detailního zkoumání, v poslední době se ale podařilo prokázat jeho důležitost pro umění celé země. Tento krucifix totiž patří pravděpodobně mezi nejstarší svého druhu – vznikl již na konci 13. století. V tomto období byla Polná v držení významného rakouského rodu pánů z Trnavy (jehož někteří členi se psali z Polné), který měl širokou síť kontaktů, mimojiné i na samotné Přemyslovce. Polenská fara byla i přes jisté peripetie spravována řádem Německých rytířů. V takovém prostředí není nemyslitelný vznik tak pozoruhodného díla, kterým torzo Ukřižovaného je.

Socha pravděpodobně vznikla pro příčné břevno farního kostela. To byl, zjednodušeně, trám, který nad hlavami věřících odděloval prostor lodě od chóru. V souvislosti s novostavbou chrámu na začátku 18. století byla socha nejspíše snesena a věřícími uchována. Těžko si lze představit, že by tak posvátné zobrazení, jako je ukřižovaný Kristus bylo zničeno. Je možné, že polenský krucifix byl takto po více než dvě stě let uschován na půdě jednoho z domů v Komenského ulici.

B. Neubauer, mecenáš polenského muzea spolu s B. Rérichem ve 20 letech min. století sochu sice neodborně, ale důsledně zakonzervovali. V neckách na paření prasete údajně napustili plastiku kalafunou, do které krucifix ponořili.  Povrchově pak sochu snad ještě ošetřili  šelakem. Sochu zachránili, avšak esteticky lehce znehodnotili. Proto bylo v sedmdesátých letech přistoupeno k odbornému restaurování, jehož výsledkem je dnešní stav sochy. Dnes, po čtyřiceti letech, se jeví jako potřebné podrobit sochu dalšímu zásahu. Zvláště časté přesuny, jak v rámci hradu, tak v rámci republiky (socha patří mezi časté zápůjčky polenského muzea jiným institucím – nyní  byla s nejvyšší pravděpodobností, součástí velké přemyslovské výstavy v Ostravě), se na stavu sochu negativně podepisují. Lehkou kritiku pak zaslouží rovněž způsob prezentace díla muzeem, které ho vytrvale označuje za „památku I. kategorie“, ačkoliv socialistická kategorizace památek je již dávno neplatným a překonaným systémem.

Druhé soše, tedy torzu neznámé světice, byla doposud věnována minimální pozornost. Je nicméně zřejmé, že se jedná o dílo vzniklé kolem roku 1300 nebo v první čtvrtině 14. století, čímž se řadí k prozatím velmi málo známé skupině památek období Jana Lucemburského.

Rád bych touto cestou polenské čtěnáře seznámil i s dalšími zajímavými uměleckými díly z Polné, které stále ještě čekají na odborná zhodnocení.

Matěj Kruntorád