Rozhovor s jihlavským básníkem Petrem Kubíčkem

Petr Kubíček se narodil sedmého dubna 1955 v Jihlavě, kde žije i dnes. Je ženatý a má dvě děti. V uměleckých kruzích používá pseudonym Jakub P. Malý. Vystudoval jihlavské gymnázium, po jehož ukončení ho komunistický režim nenechal kvůli bratrovi v emigraci studovat vysokou školu. Vystudoval tedy hornickou průmyslovku v Příbrami a teorii a dějiny umění na knihovnické nástavbě v Brně. Vojenskou službu přečkal ve výstroji hokejového gólmana. Během života chytal za béčko Dukly Jihlava, za Duklu Mělník, za Příbram a za Žďár nad Sázavou. Jeho hokejová kariéra čítá patnáct sezón na úrovni 1. a 2. národní hokejové ligy.

Po vojně nastoupil šestiletou dřinu v Uranových dolech v Příbrami, poté přešel do Dolní Rožínky. Pak strávil sedm let ražením jihlavského kolektoru. V roce 1989 se aktivně zapojil do Občanského fóra, potom řídil vnitřní odbor jihlavské radnice. Zakládal a vedl jihlavský živnostenský úřad. Jeho kariéra pokračovala v továrně na výrobu vzorkovnic v Dobroníně, kde pracoval rok. Další tři roky psal zpravodajství z Vysočiny v brněnské redakci MF Dnes. Necelý rok potom pracoval jako manažer hotelu Rustical v Horní Cerekvi. Následovalo osm let v Evropské databance, kde dělal obchodního zástupce. Nyní jezdí se sanitkou u jihlavské pobočky Červeného kříže. Hledal, až našel, dalo by se říct. Netají se totiž tím, že tato práce ho velice baví.

Petr Kubíček pravidelně publikuje na internetových literárních serverech. Na kontě má přes tři tisíce básní. Celý život aktivně sportuje a považuje se za sportoholika.

Rozhovor se uskutečnil u příležitosti hudebně – literárního autorského čtení Zatracené housle v jihlavském klubu Zacheus. O literární část se postaral Jakub P. Malý, o hudební Matěj Kolář.

Návštěva tvého autorského čtení byla velmi pěkná. Bylo plno. Čekal jsi to?

Čekal jsem zhruba tolik lidí, ale čekal jsem jiné lidi. Čekal jsem, že tam bude daleko víc mých známých, i když v Jihlavě je těžké někoho neznat. Byli tam lidi, u kterých mě překvapilo, že o to měli zájem. Naopak jsem některé lidi čekal, a ty to nezajímalo. Například místní noviny a tak.

Kde bereš inspiraci při psaní básní?

Čerpám ze života, jinak to ani nejde.

Nosíš si s sebou notýsek, kam si zapisuješ nápady? Nebo to funguje tak, že si sedneš ke stolu a řekneš si – tak teď napíšu báseň?

Ne, takhle to nedělám. Já jsem nápady míval celý život, ale vlastně až s mobilem, do kterého jsem si to napsal, a tím pádem neztratil a pak se k tomu mohl vrátit a upravit to, učesat nebo předělat, se mi zadařilo udělat nějaký portfolio básniček. Vlastně má první kniha se jmenuje Esemesky. Právě proto, že ty básničky vlastně vznikaly jako esemesky, který jsem posílal svým známým, kamarádům, přátelům.

Kdy jsi začal psát? Kdy ses tomu začal věnovat?

Mé první setkání s poezií bylo na gymnáziu. Byli jsme taková parta, říkali jsme si komuna. Bylo to takový kamarádství, kdy začínáte chodit na pivo, kouřit a poznávat holky. My jsme občas někde seděli a já jsem si tam něco tvořil, napsal jsem si to dozadu do branný výchovy, protože to byl takový předmět, který člověk nepotřebuje. No a jednou si profesor ty sešity vybral. To už jsme věděli, že je zle, protože ty básničky odrážely to,  jak jsme žili, jak jsme se bavili, radovali, užívali si. Asi týden se nic nedělo. Shodou okolností jsem měl zrovna jet na čtyři dny do Prahy na nějaký hokejový mistrovství republiky. Tak jsem si šel říct o uvolnění a třídní mi říkal Ty si se zbláznil, tady se jedná o tom,  že tě vyhodí a ty chceš jet hrát hokej. Tak jsem se dozvěděl že mě chtěj vyhodit, tak pak mě vyhodili na týden. V té samé době ale třeťáci vykradli samošku, aby měli chlast na hory. A ty dopadli tak, že měli nejhůř dvojku z chování. No a mě vyrazili za básničku v sešitě. Tak se zvedla vlna odporu, načež mě po týdnu vzali zpátky a dali mi roční podmínku. To bylo mé první setkání s múzou. Hned z kraje jsem tedy trochu zahořkl.

Vrátil jsem se k tomu až po revoluci – v devadesátým druhým/třetím, to byla taková doba, která s náma hejbala ve všem. A takhle to funguje. To máš v sobě usazený a něco ti to musí rozvířit, aby ti to psalo. Například teď jsem nenapsal básničku už měsíc. Prostě není proč, jsem v pohodě, žiju srovnaně.

Takže ta poezie ve mě vždycky byla, ale teď mi ty technický prostředky dovolujou na to nezapomenout. Někdy si do mobilu básničky i namlouvám, když není čas psát.

Nikdy jsi tedy nepsal tak, že by sis sedl a řekl Tak teď potřebuju dopsat sbírku?

Ne, takhle to nefunguje. Sbírky se dělají tak, že vezmeš básničky, který máš napsaný a uděláš soubor, který má nějaký smysl, jako společnou linii, nebo nějaký zaměření. Nebo ty Jednokubky (pozn.: sbírka básní z roku 2009) – to je taková směska, že to je fakt jak tácek jednohubek. Co kousek, to jiná chuť. Ale že bych si sedl a řekl si Tak teď budu tvořit, tak to nefunguje. Nebo aspoň ne mně.

Kdo Tvé sbírky vydává?

Roman Polák, majitel nakladatelství Protis Praha. Některé knížky vydal přímo ve své režii, na některých participujeme.

Máš nějakou oblíbenou sbírku? Nebo jenom básničku? Myslím z Tvé vlastní tvorby.

To je velmi těžký říct. Teď jsem se ale dostal z poměrně těžkého životního období a možná právě proto se mi teď hodně líbí básnička Jesus Christ Superstar (s rodokmenem) (pozn.: báseň je uvedena pod rozhovorem). Je to o mých dvou pejscích a symbolizuje mi to rodinnou pohodu.

Vracíš se ke svým básním?

Všechny je mám archivované, je to asi 25 knížek. Ke svým básním se už nevracím. Akorát když to třeba uspořádávám do sbírky, nebo vybírám na autorské čtení. To se už ale nevracím psychicky, to je jenom organizační práce.

Měl jsi při čtení trému?

Dneska už moc ne. Ono to vlastně začalo už kdysi, kdy jsem byl ještě literárně v rozpuku. Byl jsem pozván do jedné pražské literární kavárny, kterou tehdy provozoval můj nakladatel Roman Polák, na akci s názvem Večery přiměřených depresí. Tak jsem se domluvil, že tam svými básněmi přispěju, ale že nebudu číst. A tak mi paní Šimůnková, která to organizovala, sehnala tamějšího ochotníka, který za mě ty básně četl. No a já sem to poslouchal a říkal jsem si: Vždyť je to tragický… to jsem napsal já? Vždyť je to hrozný. No a když jsme pak debatovali s ostatníma autorama, tak se někdo na baru zeptal: Prosím vás a ten pan Malý, ten tu ještě je? Mě by zajímalo, jak by to četl on. No a tak jsem tam dvě básničky přečetl a zjistil jsem, že z toho mám jednak sám daleko lepší pocit, a taky že jim se to daleko víc líbilo. Sice nemám úplně ideální výslovnost, ale ta autenticita je větší plus, než profesionální přednes.

Jsi v kontaktu s ostatními básníky?

S některými ano. Spíš tak, že o sobě víme, nebo se občas někde potkáme. A jsem členem Obce spisovatelů, takže mám trochu přehled o mých kolezích, kteří jsou tam také.

Sám se považuješ za sportoholika. Čemu se teď věnuješ?

Teď se připravuju na zkoušky na první kiu v tradičním karate. Jinak plavu, jezdím na kole a v poslední době mě přátelé vrátili okrajově ke golfu. No a hokej jenom když si veteráni někdy vzpomenou, tak si s nimi jdu ze srandy zahrát. Ale to je tak jednou dvakrát do roka.

Hokej už tedy aktivně nehraješ. Sleduješ ho aspoň?

Já sem takovej fanoušek, kterej kouká jenom na mistrovství světa, a to ještě jenom když naši hrajou srdíčkem.

Ty jsi vystřídal spoustu zaměstnání. Mě velmi zaujalo to předposlední, kdy jsi razil jihlavský kolektor. Pověz nám o tom něco, jaká to byla práce?

To byla velmi zvláštní práce. Byla těžká, ale svým způsobem krásná. Je v tom troška romantiky, protože se fakt pereš v drsnejch podmínkách, což každej chlap trochu potřebuje. A není to stereotypní práce, jak se to může zdát – něco navrtat, odstřelit, vybagrovat, postavit a furt dokola, ale není to tak. Takže musím říct, že svým způsobem jsem i tam byl šťastnej, přestože jsem si to sám nevybral, že bych zrovna tam chtěl dělat, ale spíš mě k tomu donutil režim.

A co tvoje poslední práce – řidič sanitky – jsi tam spokojený? To není stereotypní ?

Vůbec ne. Stereotyp není v tom, že vozíš třeba pokaždý ty samý lidi. I tak je tam spousta proměnlivých faktorů. Vždycky tam přijedeš v jiný konstelaci, nebo vidíš ty lidi, jak se mění. Jednou jsou na tom hodně špatně, pak se zase trochu zvednou a ty z toho máš radost a máš pocit, že jsi k tomu aspoň trochu přispěl. Pak zas třeba umřou, což je zas takový tvrdší setkání se životem. Nebo jeden den jedeš po ulici a sanitka ti lítá ze strany na stranu a ty toho máš plný kecky. Pak tam jedeš druhej den a je krásně, nebo se tam něco děje, nebo tam potkáš pěknou holku. Vůbec to není stereotypní práce. Naopak. Máš velkej akční rádius, seš v podstatě na dlouhým laně. A spokojený tam jsem velmi, tím jsem se netajil v žádných periodikách.

Několik ochutnávek na závěr:

Povzdech řidiče sanitky

Siréna kvílí, blázní majáky.

Uhýbaj všichni.

Já taky

uhnul bych radši,

když tu hrůzu vidím…

…jenže já nemůžu.

Já tu hrůzu řídím!

 

Věřit pranostikám?

Víš, co je

v erotice

slušná darda?

Chytit kapavku

na Medarda!

 

Jesus Christ Superstar (s rodokmenem)

Baruška měla moc nemocné klouby,
měla být vlastně správně utracena,
ne!, řekli jsme si s ženou, leda houby!
léčili ji a vyléčili.
Dnes je to naše Báří Šmajdalena.

I její sestře, trochu mladší Dáše,
(no to je taky tuze povedená fenka,
lumpárničkami vydá za Jidáše),
tak říkáme jí Jidášenka.

Dělají spolu drzé čoklí kusy,
to se hned ozve: „Ježíš!“ z kuchyně,
jsem Petr,
jen trojí zapření mi nějak nejde z pusy,
když provinile čučí z pod skříně,

pak se mi kolem krku omotají,
cítím se jako Pilát Pontský,
římský místokrál
řekněte, komu doma hrají
takový pěkný muzikál?

 

Povzdech při setkání s přitažlivou ženou

V mém věku

když cítím,

že mi srdce prudčeji bije,

bude to spíš než láska

arytmie.

 

Povzdech nosiče zavazadel

Že prý teď víra skomírá

a věřící se vytrácí.

Je to kec,

stále víc a víc

jich potkám denně

při práci,

když jim tak tahám bagáže,

někdy to sotva poberu..

A jak se křesťan ukáže?

„Zaplať bůh!“

místo tuzéru!

 

Pálí pavouky prdel?

Když jsem si nad vanou

pucoval hemoroidy,

nasraný na život

a hlavně na tu zlatou žílu,

zahlíd jsem pavouka,

jak před přívalem vody

kličkuje po vaně

a snaží se vzít pilu.

 

V ten moment se můj vztek

rozplynul vesele,

objal mě boží klid

a nedám si ho zkalit,

koukněte na toho

hmyzího přítele,

má osm noh,

musí mít logicky

i čtyři prdele,

jak asi jemu je,

když začnou pálit?!