Udmurtský cestopis: Tři týdny mezi Vjatkou a Kamou – Díl první

Špinavá nepohodlná „električka“ se pomalu sune po prastarých kolejnicích, cestu lemují dřevěné domky, které drží pohromadě snad jen silou vůle svých obyvatel. Po prašných cestách pobíhají psi, stará bábuška přiváží na malém traktoru kupu sena a parta výrostků postávajících u zrezivělého žigulíka popíjí pivo z plastové lahve a kouří. Vedle mě sedí maličký Rus v síťované košili, příšerně špičatých polobotkách a slunečních brýlích a na protější lavici pospává pohublý student, jehož ponožky cítím již třetí hodinu. Průvodčí vchází do vagónu, upozorňuje neukázněnou cestující, že kouření je ve vlaku zákázáno a ohlašuje: „Za pět minut Iževsk.“

To je můj cíl. Hlavní město Udmurtska.

Přiznejte se – Kdo z vás kdy slyšel o nějakém Udmurtsku? A přece to není výmysl šíleného spisovatele fantasy románů, nýbrž skutečná země na samém východě Evropy. Udmurtsko, oficiálně Udmurtská republika je jedním z mnoha federálních subjektů Ruské federace. Nachází se mezi řekami Vjatkou (od níž, věřte nebo ne, národ Udmurtů odvozuje své jméno) a Kamou, zhruba tisíc kilometrů východně od Moskvy, dva tisíce šest set kilometrů od Prahy… Do Asie co by kamenem dohodil. A právě do téhle u nás prakticky neznámé země jsem se počátkem července vydal studovat jazyk a kulturu Udmurtů.

Slušelo by se, abych vás, milí čtenáři, alespoň stručně seznámil s některými reáliemi. Udmurtsko je země rozlohou o něco menší než Slovensko. Počet obyvatel je něco přes půl druhého milionu. Hlavním městem je průmyslové město Iževsk, udmurtsky Ižkar, v němž žije přes šest set tisíc lidí. Udmurti (dříve nazývaní též Voťáci) jsou uralským, přesněji ugrofinským národem, jenž dodnes obývá pravděpodobnou pravlast ugrofinských národů. Z té se čas od času některé kmeny vydaly hledat štěstí na západ, několika etnikům se dokonce podařilo vytvořit vlastní státy – nejprůbojnější z nich, Maďaři, vyvrátili již na počátku desátého století velkomoravskou říši, ve dvacátém století se pak samostatnosti dočkali Finové a Estonci. Většina ugrofinských národů dnes žije v Rusku. Karelové, Komijci, Mordvini, Marijci a Udmurti mají v rámci federace „své“ autonomní republiky. Své píši v uvozovkách proto, že ve všech z těchto subjektů mají populační většinu etničtí Rusové, kteří tak ovládají i vnitřní politiku republik, a nedá se tak hovořit o autonomii v pravém smyslu slova. O tom ještě bude řeč…

Jak strávit noc v Tatarstánu

Vrátím se teď o několik hodin zpátky v čase. Je jedenáct večer a vystupuji z letiště v Kazani – vlastně, abych byl přesný – z letiště vzdáleného čtyřicet kilometrů od Kazaně. Hned před halou mě odchytne několik ziskuchtivých taxikářů. Tisíc rublů (šest set korun) za dovoz na nádraží, odkud mi ráno jede vlak do Ižkaru. Protože mnoho taxikářů pracuje očividně na vlastní pěst, povede se mi usmlouvat cenu na šest set rublů (tři sta šedesát korun). Noční Kazaň je vcelku sympatické město. Billboardy a neony podél cest upozorňují, že za dva roky se zde bude konat Universiáda. Projíždíme okolo rozlehlého kremlu a zatáčíme na nádráží. Přede mnou je pět hodin čekání na ranní električku, neboli „příměstský“ vlak. Ty jsou charakterizovány velmi vysokou mírou nepohodlnosti, a obvykle nejezdí do vzdálených destinací (proto se jim také říká příměstské), v tomto případě tedy jen nějakých tři sta padesát kilometrů – v ruských podmínkách kousek.

Asi půl hodiny pokuřuji před nádražím. Čas jako by vůbec neubíhal. Rozhodnu se obhlédnout terén. Park před nádražím je lemován malými kiosky s občerstvením otevřenými čtyřiadvacet hodin denně. U každého postává skupinka bezdomovců a popíjí levný akohol. Za rohem najdu stánek, u kterého se dá dokonce posedět.

Jen, co jsem si objednal dvě ledové fanty (teplota té noci dosahovala nějakých třiceti stupňů), objevil se u mě značně opilý Tatar. Nabídl mi arašídy, s díky jsem odmítl. Představil se jako Valera a jal se mi vyprávět klasický příběh o tom, kterak přijel jako slušný člověk do Kazaně a omylem usnul v parku, kde byl zbit a okraden, a nemá tedy ani kopějku na vlak do rodného Baškortostánu. S vidinou zajímavě stráveného čekání na električku jsem podal Valerovi padesát rublů a poručil mu, ať koupí dvě piva. Do půl páté jsme hovořili (ne, že bych rozuměl všemu, moje znalosti ruštiny nejsou nekonečné, a Valera mnohdy volil naprosto neznámá slova, zřejmě slang kazaňských bezdomovců) o životě v Tatarstánu a Baškortostánu, přičemž si Tatar neustále stěžoval na prachbídnou ekonomickou situaci Ruska. Ale jak pravil, „pívo pakupáješ, mašínu pakupáješ, dom móžeš pakupáť, no razgavárivaňje s múžikom, s charóšim čelavěkom, éto ně pakupáješ. Davaj jiššo dvácať rublej, pažálsta.“ A své promluvy doplňoval životními moudry jako „ni komu něvěr, ni mně něvěr. Tóľko sobě!“ Následně slíbil, že všechny peníze do poslední kopějky vrátí, poněvadž Tatar nikdy nezůstane nic dlužen a poprosil mě o další peníze. Pozval mě i k sobě do Baškortostánu, kde údajně vlastní domek s výhledem na jezero. Až budu mít čas, mám se stavit a půjdeme prý na rybálku, vyudíme kapra a pobavíme se s Baškirkami, a to hlavně já, poněvadž Baškortostánu bych byl „sámyj cennyj eksemplár“. Valerovu adresu pořád mám, člověk nikdy neví…

Vedro jak v Rusku

Je kolem jedenácté. Vystupuji z prohřátého vlaku do ještě prohřátějšího vzduchu Udmurtska. Na nádraží mně již čeká moje sympatická studijní koordinátorka Irina. Vedro by se dalo krájet, vzduch stojí a slunce nám paří přímo do hlav. Taxík příjíždí za deset minut a odváží mě na ubytovnu. Po nekonečném, ale nezbytném papírování, jdeme s Irinou pořídit ruskou simkartu a internet. Mladí prodejci si zprvu neví rady s absencí mého otčestva (jména po otci, které má každý ruský občan), nakonec se však domluvíme a vše je v pořádku.

Uondán mnohahodinovou cestou vracím se do ubytovny, dám si sprchu (že teplá teče jen minutku mně vůbec nevadí) a těším se na první udmurtskou cigaretku. Ujde…

2 Responses

  1. Beda Vacek napsal:

    Těším se na díl druhý.(člověk nikdy neví.)

  2. Honza Dajč napsal:

    Bedo já taky,Jakub dobrej,žejo?

Napsat komentář: Honza Dajč Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *