Udmurtský cestopis: Tři týdny mezi Vjatkou a Kamou – Díl druhý


Jestli jste si někdy stěžovali na stav českých silnic, v Udmurtsku na ně budete s láskou vzpomínat. S koordinátorkami Irinou a Nasťou a hlavní orgánizátorkou kursu udmurtštiny Lizou míříme já a mých šest maďarsko-polsko-německých spolužáků na sever. Řidič našeho transitu pranic nedbá na hluboké díry v silnici, a tak doslova nadskakujeme ze sedaček.

Míříme do města Glazkaru (rusky Glazova), neoficiálního hlavního města severního Udmurtska. Cesta je lemována četnými vesničkami sestávajícími z domků v různém stádiu rozpadu (až člověka napadne, že ruský název pro vesnici, děrevňa, se netýká ani tak dřeva jako spíš stavu chatrčí), mezi nimiž čas od času vykoukne nějaká betonová obluda nebo pravoslavný kostel, který svou pompézností ani trochu nezapadá do okolní zástavby.

Samotný Glazkar tvoří kromě centra města špinavá sídliště a továrny, což působí v okolní krajině jako pěst na oko – však to známe. Město je známé díky produkci uranu, výrobě oblíbené vodky Kalašnikov a je mimo jiné rodištěm hrdinky SSSR Táni Baramziny, sniperky, která neohroženě postřílela desítky nacistů, jenže se pak dostala do zajetí a Němci, poté, co jí vydloubali oči, jí poslali na věčnost protitankovou střelou. Pro nás uralisty je však nejdůležitější, že nedaleko Glazkaru se nachází archeologické naleziště Idnakar (tedy v překladu „město Idnovo“), druhdy největší známé středověké hradiště Ugrofinů vůbec. Leží na asi padesát metrů vysokém ostrohu, pod nímž kdysi tekla řeka Ćupći (rusky Čepca). Dnes už z Idnakaru nic nezbylo, v terénu si lze všimnout jen bývalého valu, jenž odděloval obytnou a průmyslovou zónou hradiště.

Liza pobíhá po louce a ukazuje mi tu broučka, tu jahodu a nahlas vyslovuje „kuźyli“, „bory“ a já po ní slova opakuji. A dodnes si je pamatuji. Škola v přírodě se osvědčila. Nejzajímavějším místem hradiště je však soudobý hřbitůvek, čítající několik desítek hrobů, patřícím povětšinou pravoslavným Rusům a Udmurtům, ale objevil jsem i prvky moderního pohanství (ano, v některých udmurtských vesnicích stále přetrvává tradiční pohanská víra) – obětinu v podobě minerálky v plastové lahvi.

Asi dvacet kilometrů severně od Glazkaru leží děrevňa Zolotari (rus. Zolotarjovo). Po prašné cestě pobíhají psi, kozy a opodál se pase houf ovcí a koz. Vítá nás průvodkyně v místním muzeu, Udmurtka středního věku, která sice hovoří udmurtsky plynně, ale většinu její slovní zásoby tvoří ruská slova, takže i méně zdatný mluvčí udmurtštiny má naději pochopit, o čem je řeč. Zolotarské muzeum se zaměřuje na život v udmurtských vesnicích před sto lety, textilní výrobu starých Udmurtů, slavné rodáky (z nichž většina nese příjmení Zolotarjov, neboť jsou potomky jediného člověka) a „velkou vlasteneckou válku“. Z ní se ze zolotarských odvedenců vrátilo jen několik, přesto jsou zde na úspěchy Rudé armády neskutečně hrdí. Z jedné strany Lenin, z druhé máselnice a tkalcovský stav – Udmurtsko jako na dlani.

………………………………………………………………………………………………………………….

Poněkud jiný pohled se člověku naskytne v jihoudmurtské vesnici Karamas-Peľga. I zde na vás sice dýchne zatuchlina reálného socialismu v podobě několika ukrutně sovětských budov (bolševickému skanzenu v úřední čtvrti obce vévodí radnice s nápisem „50 let SSSR“), avšak odhlédneme-li od této povinné architektury, je vesnice ukázkovým příkladem udmurtského osídlení.

A to tak ukázkovým, že jedna z roubenek se stala polooficiálním centrem udmurtské kultury. Před stavením nás vítá několik postarších žen v tradičních pastelových krojích zpěvem udmurtské lidové písně a jsme pohoštěni horkým perepečem – koláčkem s houbami, zelím, popřípadě masem. Je něco přes třicet stupňů a já se nestačím divit, jak je možné chodit v těžkém kroji a navíc mít na krku několikakilový náhrdelník z mincí, udmurtským bábuškám to zjevně problém nedělá. Uvnitř domu je však ještě větší vedro, neboť pec pracuje na plné obrátky a – jak je v těchto krajích zvykem – okna nejdou otevřít. Okna zde v podstatě plní pouze funkci osvětlovací, nikoli větrací. To proto, že v zimě je zima a zimu zde mají rádi méně než léto. A tak se svorně opékáme v kuchyni, zatímco bábušky kolem nás pobíhají, připravují oběd, a s úsměvem se ptají, jestli je nám teplo.

Následuje několik hodin výuky tradičních udmurtských tanců, což je na jednu stranu zábavné, na druhou však vzhledem ke klimatickým podmínkám krajně vyčerpávající. Ještě že nedaleko v lese vytéká ledový pramen, oblíbený a pro některé i jediný zdroj vody ve vesnici. Máme tu čest potkat se i s nejváženější osobou Karamas-Peľgy a žijící legendou „tetkou Džaky“, známou jako nekonečný zdroj národních udmurtských písní.

K večeři dostáváme tabaň – něco jako tlustý lívanec o průměru amolety. Tento pokrm plní funkci udmurtského národního jídla a přestože není těžké ani drahé jej vyrobit, připravuje se především při zvláštních příležitostech jako je vzácná návštěva, svátky, atd. K tabani se obvykle podává mléčná omáčka, emeźevareńje neboli malinová zavařenina a brambory. Dostáváme i horký obilný džuk (kaši) s máslem, což už je i na mě moc a musím na vzduch, protože uvnitř je klima na omdlení.

Raději se se svými spolužačkami vydávám na průzkum vesnice. Hlavní ulicí je široká prašná cesta, ze které musí mít místní obyvatelé během deště opravdu radost. Od vrat na nás syčí husy, zpoza vrat se hlasitě rozhléhá vysílání udmurtského rozhlasu – zprávy z republiky a typicky ruské diskohity s tak stupidními texty, že by měl Michal David radost. Je víkend, a tak domorodci buďto pracují na zahradě nebo se zabývají různými opravami domu, auta a podobně, někteří odpočívají. Mnozí k odpočinku využívají houpaček, které jsou zde spíše výsadou dospělých než dětí, a tak není problém vidět sedmdesátiletou bábušku, kterak si užívá léta svištíc metr a půl nad zemí. Ne všude se lidi berou tak vážně…

V příštím díle se blíže podíváme na hlavní město Ižkar a povíme si něco o historii, kultuře a jazyce Udmurtů. (Pokud budete chtít…)

Na závěr ukázka lidové písně. V levém sloupci udmurtský text, uprostřed přepis do latinky, v pravém český překlad. Melodie zde.
Image and video hosting by TinyPic

 

 

2 Responses

  1. Beda Vacek napsal:

    Za sebe že „budeme chtít“. ( s tim Michalem D…….. budˇ opatrný,
    ten tady s náma ještě zacvičí, nerad bych tě viděl.. žmoulat čepici)

  2. Jakub Zeman napsal:

    Pravda. Dnes se místo pejorativních přídavných jmen používá slovo „svérázný“. Poučení pro příště…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *