Pikartský poklad

Další pěkná pověst v polenském podřečí. Převzato od Břetislava Rérycha

V hulici na Velkým Pátku bejvával Pikardský dům. To blo ešče tehdivá, když v Čechách někteří lidé víru jevangelickou, husitskou a pikartskou. Ti pikarti bli ze všech vír nejpaličatější, ale biblu měli ve velké vážnosti. Za jednoho času zůstávalo jich na Pátku i v městě mnoho. Mělitu v tom černým domě svou motlitebnu, školu a ten krchov vedle.

Ale potom stalo se proti císaři od těch pikardů velký pozdvižení a voni museli všecko nechat a ležet a utíkat ze země pryč. Neblo to první, a proto si polenští pikarti myslili, že se jednou zasejc vrátí. Vzali s sebou všechno nejnutnější a peníze, co měli, zakopali na tom krchově. Jenže císař nad ně zvítězil a voni se víckrát pro svý poklady již nevrátili. A tak ležely poklady v zemi léta a léta.  Nevrátí-li se kdo k pokladu do sta roků, rozloží se peníze a v některý dni do roka poklady hořívají. Zvláště na Velký pátek hoří některé roky na pokladech celou noc plamínky a když pašije čtou, votvírají se vchody k pokladům. Jenže málokomu se podaří celý poklad vybrati. Dycky do toho něco vejde, nějaká chyba, šálení a mámení a poklad se na rok nebo i na léta letoucí zavře.

Jedenkrát bla bouřlivá noc po Velkým pátku. Mrazivý vítr jako v zejmě foukal údolím od Podlesa a Moravy a meluzína hučela mezi vykýři na žabokrtských chaloupkách. A v jedné té chalupě seděla chudá vdova u lože nemocného dítěte. Vítr jí uhasil oheň, zima pronikla seknicí a neblo kouska troudu, ani žhavého uhla.

Přikryla teda ta chudá ženština děcko šátkem a chtěla běžet přes pastviště a přes pikartskou zahradu, tenkrát už neoplocenou, na ulici Pátek, aby si tu v malé chalupě pod černým sborem u sousedky vypůjčila huhlí nebo troud. A když po Pikartské zahradě běžela, uviděla jak uprostřed zahrady na hromadě něco modře hoří. „Koukněme někdo tu zapoměl uhasit vohár“, povídá si.  Skutečně, na hromadě ležely malé žižavé uhlíky. “ I co budu kam chodit když je tu huhlí hromada“ a hned je nabrala do hrníčka a prospěchala dom, aby mohla děcku v seknici zatopit. Jak běžela proti věttru, rozfoukalvítr huhlí a hrneček začal pálit, že nemohla jej udržet. Místo, aby si hrneček vzala do zástěry, usypala před samou chalupou půl hrníčka toho huhlí. Dítě v seknici tiše spalo. Shrnula  suché roští na  vohniště a vysypala huhlí na něj. Vesele vzplanul oheň, ale část se vysypala na zem a jak dopadlo – nastojte – zazvonily z něho jasné dukáty a rozkutálely se po zemi do všech koutů chudé seknice.

Hulekla se žena. Hrklo v ní, když si vzpoměla, jaká hromada toho huhlí byla na pikartské zahradě. Honem skočila k polici, sebrala ten největší krajáč a pádí k zahradě, kde poklad ještě hořel. Když běžela přes pastviště, začalo bít na polenské věži půlnoc. Sotva poslední úder dozněl, doběhla před zahradu. V tom poklad zhasl. Běží k tomu místu, ale nikde více světýlka, nikde huhlíka. Všude studená černá, mokrá zem. Poklady se zavřely. Bylo už pozdě. Zklamaná chvátá ze zahrady a v tom ji bvleskne hlavou, „Ježíši Kriste, co dítě, co mé dítě ?! Když chalupu opustila, rozhořela se jasně hromada na ohništi a vedle na zemi leželo suché roští. „Aby tak …“ A z oken její chalupy svítí jasná zář. „Ježíši ukřižovaný“, křičí „dítě … mé dítě …!“ Praští krajáčem o zem a běží jako divá přes pastviště a vrazí do dveří.

A hle jasně plane oheň na ohništi v teplé seknici, její děcko leze zdravé po zemi a shromažďuje si na hromádku rozkutálené dukáty. „Mami, mami heleď, mám pěkné krejcárky“ a ukazuje na zemi velkou hršli dukátů.

Ale matka uchvátila nejprv do náručí děcko, tiskla ho radostně a pláče. Potom teprv se dívá na lesklou hromádku zlata.

Když nastalo ráno, bylo již v chaloupce mnohem veseleji. Děcko se úplně uzdravilo a ta hromádka zlata, to blo tenkrát už veliké jmění. Nesměle se podívala žena přes práh, co večer usypala půl hrníčka huhlí. Ale zde skutečně blo jen mokré huhlí.

A od té doby nepodařilo se žádnému trefit na tu chvíli, když hoří na zahradě pikartský poklad.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *