Nejde o to, co se komu víc líbí
Na oficiální internetové stránce města Polná se objevila anketa zda se vám víc líbí mrkvová nebo mrkvancová pouť.
Vracím se tedy k problému, zda je pouť mrkvová nebo mrkvancová. Ihned po distribuci Polenského zpravodaje jsem byl napaden jedním polenským hlasem, že dělám hlupáky z pánů Rérycha, Hladíka a posléze Pittnera. Oni prý používali název Mrkvancová pouť. Přesně tu reakci jsem očekával, proto jsem byl připraven. Onen kritik ale nechce slyšet žádné argumenty, tak jsem nucen o tom něco napsat. Jednak bych si nedovolil z výše uvedených pánů dělat hlupáky a navíc znám jejich publikační práce.
B. Rérych používá „Mrkvová pouť“ ve svých publikacích a například také v Agrárních rozhledech ze září 1924. Kdo vydrží číst až do konce, zjistí, že ani jinak nemohl. B. Hladík v ABC mladých techniků a přírodovědců č. 2 r. 1967: „… u nás se připravujeme na zimní krmení ptáčků již po Polenské Mrkvové pouti…“ Podobně se zmiňuje o mrkvové pouti i v časopise VTM č. 4 z r. 1974. Pražské Noviny č. 210 rok 1896; Vlasta Pittnerová: „…’Mrkvová pouť‘ v Polné […] slavnost tato koná se vždy v den Jména Panny Marie…“
Jedině články otištěné v Polenském zpravodaji nebo ve sborníku Polensko používají název Mrkvancová pouť. Většinou jsou podepsány stejným Polenským historikem nebo lidmi s ním spolupracujícími. Komicky pak působí popis u fotografie skupiny vystěhovalců v Chicagu z r. 1915. Na fotografii je jasně vidět „Pozdrav z MRKVOVÉ POUTI“, ale popis od našeho kritika uvádí vzpomínku na mrkvancovou pouť. Také dva články „Mrkvancová pouť“ a „Mrkvánková odysea“ jsou velmi zmateční a jakoby vypadly z pera žáků Zdeňka Nejedlého.
***
Naznačil jsem minule, že mám připravený seriál o vývoji pouti. Nebudu proto psát mnoho. Pouť v žádném případě nemá nic společného s dožínkami. Termín první polenské pouti a zavěšování mrkve mám z církevních a státních archiválií. Sv. Liguriáš je pohřben v Benátkách. V našem kostele je pouze jeho lopatka. V prosklené rakvi je socha sv. Jana Nepomuckého.
Zavedení pěstování mrkve na Polensku bylo vlastně malou revolucí. Mrkev nebyla do té doby považována za zeleninu a nejedla se, stejně jako jiné kořeny ze země. Výjimkou byly období hladu po velkých neúrodách nebo válkách. Šest tisíc let známá planá mrkev pocházející z Afghánistánu a Persie se rozšířila mimo jiné také do Středomoří, kde z ní byla vyšlechtěna mrkev obecná setá (daucus carota sativus). Původně se užívala jako léčivá droga. Plody mají protihlístový účinek, plody s natí se užívaly proti nadýmání a kořen na záněty. Strouhaný (škrabaný) kořen se přikládal na otoky. Podobně léčivý byl sladký mrkvový maz – jakási mrkvová marmeláda. Římané a od nich i další národy používali kořen mrkve jako krmivo pro koně. V průběhu 15. a 16. století se ve Francii a Belgii vyšlechtila pro konzumní účely. Pěstovala se nejprve v některých klášterech a na sever od Alp a Rýna bylo jen několik málo míst v západních částech Německa. Polná, Choceň a Zvoleněves byly tak první ve střední Evropě, kde se mrkev začala pěstovat a konzumovat. Pravděpodobně to byla odrůda nanteská, nejstarší a nejoblíbenější, rozšířená ještě dnes téměř po celém světě. Je to jen stručné, ale dá se to poměrně jednoduše zjistit. Stačí prolistovat odbornou literaturu archeologickou, archeobotanickou, botanickou, potravinářskou, zemědělskou a historickou. V tomto případě tedy odnepaměti znamená od r.1597.
Pouť také nikdy nebyla výročním trhem. Výroční trh – jarmark (od něm. Jahrmarkt) byl privilegovanou záležitostí za kterou se muselo hodně zaplatit. Mohli se ho zúčastnit cizí kupci, kteří platili pouze clo z prodaného zboží a byli osvobozeni od placení mýta na cestách. Měli také stanovené trasy a pokud se jim vyhnuli a byly dopadeni, obvykle jim bylo zabaveno veškeré zboží. Mohli dokonce sjednávat i velkoobchodní kontrakty, ale na místě nesměli velkoobchod uskutečnit. Pokud chtěli prodávat ve velkém, tzv. na balíky, museli to nahlásit, zaplatit mýto v bráně a byl jim vyhrazen zvláštní prostor. Sjíždělo se sem také mnoho dalších lidí. Kejklířů, zpěváků, nevěstek i zlodějů a tuláků. Jarmark trval osm dní a Polná měla čtyři: první na sv. Matěje, druhý na sv.Víta, třetí na sv. Václava a nakonec byl přidán čtvrtý na středu po sv. Filipu a Jakubovi. Ani jeden z nich se nekryje s termínem Mrkvové pouti. Všechny jarmarky byly stejně zrušeny josefínskými reformami.
Pojmenování „jarmark“ se později přeneslo na různé trhy a společenské události, kde byli prodejci a jeden křičel přes druhého. Takovým jarmarkem je v podstatě i dnešní Mrkvová nebo – jak někteří nesprávně říkají – Mrkvancová pouť. Vlastně to ani není pouť. Jde o navázání na dnes nesprávně pochopenou tradici národní či spíše vlastencké lidové slavnosti s lidovými zvyky a oslavou mrkve. Prezentovaly se zde různé spolky (sokolové, hasiči, divadelníci, zpěváci, atd.), jež uskutečnily slavnostní průvod. Slavnost dostala název „Mrkvová pouť“. Název byl asi zvolen kvůli c. a k. úřadům. Proto byl také přenesen zvyk zavěšování mrkve během této slavnosti, mrkev se zavěšovala i na prodejní stánky nebo kolotoč a houpačky. Slavila se 12. září na den Jména Panny Marie. Jako patron byl zvolen sv. Liguriáš (13. září), který se ale do kalendáře nikdy nedostal. 13. září býval svátek sv. Amáta a dnes Lubora. S touto slavností je spojeno pečení mrkvánků. Počátky slavnosti odhaduji do posledního dvacetiletí 19. století a bylo to zásluhou vlastenců a hlavně Sokolů.
Pravděpodobně k této příležitosti se začaly péci mrkvánky, jak se jim říkalo. Pokud se pekly už dříve, nemohlo to být před rokem 1850. V zhledem k hospodářským a politicým okolnostem spíše později. Tedy odnepaměti. Pro naše babičky bylo „odnepaměti“ to, co se dělo v generaci před nimi, v mnoha případech i to, co se dělo na začátku jejich života. Mrkvánky dříve ani existovat nemohly nebo snad někdo dokáže upéct mrkvánky bez cukru tak, aby to byla „taková dobrá věc“ ?
Je dobře, že Město organizuje tento Jarmark. Dělá to dobře a nikdo jiný by na to asi neměl. Nazývat to však Mrkvancovou poutí je hrubé pošlapání odkazu předků, ze kterého se bohužel vytratily připomínky významu mrkve pro Polnou a lidové zvyky i udržování národního povědomí.
Říkanka nebo popěvek o mrkvi a Liguriáši vůbec není pěkná. Podněcuje k nepřátelství, osočuje nevinné a to v dnešní době není vhodné.
Nejsem si jist zdali výše uvedený popěvek o „Mrkvi a Liguriáši“,k něčemu podněcuje,respektive jedná-li se dle uvedené říkanky o „nepřátelství mezi Polenskými a Přibyslavskými“.Jak úsměvné a naivní v dnešní době. Debata o Mrkvové,či Mrkvancové pouti je sice z místně badatelného hlediska zajímavá,nicméně nic neřešící.
Jestli lidé říkají tak či tak,myslím že pro mnohé polenské je to svátek setkat se se svými bližními,příbuznými,rodáky,a je úplně jedno jestli budeme učeně říkat co je a není jarmark a co je a není pout,at už je taková nebo maková. Že je v současné době brána jako byznys a komerce nese doba dnešní i ta nedávná.
Jestli pak by pan Skála alespon naznačil co to bylo za „polenský hlas“kterým byl tak napaden? Anonymního bylo již dost,proto samozřejmě i já se pod svůj příspěvek podepíši plným jménem.
Nicméně si velmi vážím pana Skály a jeho příspěvků,je totiž jedním z mála který přináší kromě nezáživných rubrik typu STALO SE (těchto věcí jsou plné noviny,sdělovací prostředky i internet) také něco jiného,něco z historie města i když musím přiznat že je to někdy úsměvné…tím ovšem nechci říci že se vysmívám historii nebo někomu kdo se o ni zajímá.To v dnešní uspěchané době velmi oceńuji.
Jan Dajč