Udmurtský cestopis: Tři týdny mezi Vjatkou a Kamou – Díl třetí

V posledním díle udmurtského cestopisu se zaměříme na hlavní město Ižkar a historii, jazyk a kulturu Udmurtů. Začněme tedy historií…

Udmurti jsou národ, který se zformoval v průběhu druhého tisíciletí našeho letopočtu mezi řekami Vjatkou a Kamou z ugrofinských kmenů, kteří zde žili po několik tisíc let. Během středověku byla oblast dnešního Udmurtska v pravidelném kontaktu s Moskevským knížectvím, ale i s Araby, se kterými předkové Udmurtů podle dochovaných archeologických nálezů čile obchodovali. Největší vliv však na tehdejší obyvatelstvo měly tatarské národy, především stát volžských Bulharů, což lze vysledovat na četných slovech tatarského původu, které se v udmurtštině vyskytují dodnes.

V 16. století se na územích před Uralem plně prosadili Rusové a i poslední vzdorující udmurtské kmeny se tak  s konečnou platností poddaly ruské říši. I tak se ale čas od času tento ugrofinský národ bouřil proti carovi, nejvýznamněji v druhé polovině 18. století během všeruského povstání vedeného Jemeljanem Pugačovem. Když v roce 1917 proběhl bolševický puč, v podstatě všichni Udmurti se postavili na stranu revoluce, neboť zde neexistovala udmurtská šlechta (všichni „bohatí“ byli Rusové) a obyvatelstvu se myšlenka komunismu náramně zamlouvala. Počátky bolševismu v Rusku lze do jisté míry považovat za zlatý věk udmurtské kultury, poněvadž ruský komunismus v prvních letech vlády podporoval národní myšlenku menšinových etnik, vznikaly první významné beletristické počiny v udmurtštině (tehdy se používala mimo azbuky také latinka, po vzoru velkých ugrofinských národů – Finů, Estonců a Maďarů), vznikla udmurtskojazyčná inteligence, a bolševici dokonce zřídili Voťáckou (Udmurtskou) autonomní oblast. Ve většině škol probíhala výuka v udmurtštině a jazyk i národ vzkvétaly. Pak ale přišla třicátá léta a Stalinovy čistky. Během období čistek prakticky veškerá udmurtská inteligence vymizela, zůstal pouze jeden publikující spisovatel, člen nechvalně proslulé NKVD. V lágru zahynul i národní hrdina Udmurtů, učitel, jazykozpytec, spisovatel a buditel Kuźebaj Gerd (1898-1937), jenž byl poslán do gulagu na Solovecké ostrovy kvůli neobyčejně odpornému zločinu – za styky s Finy (oficiální verze byla ta, že údajně založil jakousi teroristickou organizaci usilující o samostatnost ugrofinských národů).

V současné době je situace taková, že neexistuje jediná škola, která by měla jako vyučovací jazyk udmurtštinu, ta se učí pouze jako volitelný předmět na některých venkovských základních školách. Většina obyvatel Udmurtské republiky používá i v běžném styku ruštinu, také proto, že etničtí Udmurti tvoří jen necelých 30 % obyvatelstva (celkem asi 460 000 osob). Přesto se s jistou nadsázkou dá říci, že v Udmurtsku dnes probíhá něco jako národní obrození. I přes extrémně složitou jazykovou situaci se totiž současní obrozenci snaží o to, aby mladá generace jazyk používala a nezapomněla – vychází dětská literatura v udmurtštině, noviny (bohužel zatím jenom jeden měsíčník), jazykovědci pracují na slovnících, historici a etnografové vydávají odbornou literaturu. Problém je, že o odbornou literaturu má v dnešní době zájem právě jen ona vědecká obec, což je nanejvýš pár desítek lidí. Některé knihy se dají pořídit v budově státního udmurtského nakladatelství, které návštěvníka překvapí především tím, že literatuře v domorodém jazyce je zde věnováno přibližně jen nějakých deset poliček. Nad jazykovou budoucností Udmurtů tak visí veliký otazník, část inteligence však nadále zůstává optimistická. A to i proto, že okolní ugrofinské republiky – Marijsko, Mordvinsko a Republika Komi – jsou na tom jazykově ještě o něco hůř. Ruština převládá víc a víc každým dnem, udmurtština se drží vlastně jen na venkově. V hlavním městě musíte mít opravdu veliké štěstí, abyste na ulici narazili na někoho, kdo se alespoň částečně domluví udmurtsky. I drtivá většina Rusů, jejichž rodiny zde žijí po mnoho generací, nedá v udmurtštině dohromady víc než pár slov.

Na jedné straně je tedy snaha o zachování jazyka a sebeurčení, na druhé úporná ruskojazyčná mašinerie plíživě drtí bohulibé pokusy o projekty jako studentský udmurtskojazyčný hudební klub (nedávno zrušen kvůli nedostatku financí). Velkou část viny na tom však nesou právě „běžní Udmurti“, kteří se kvůli pohodlnosti dobrovolně rusifikují. To je největším problémem především u mladých Udmurtů, kteří chtějí mezi svými ruskými přáteli vypadat cool. Ještě více je to znát u nejmladší generace: malý bratr naší koordinátorky Nasti mluví rusky i doma, protože tak mluví všichni jeho kamarádi ze školky a mluvit mateřským jazykem se před cizími očividně stydí, „protože se to nedělá.“ I když se loučíme, na naše udmurtské dźeć lu odpovídá do svidáňja.

Město M. A. Kalašnikova

Hlavní město Ižkar (zkráceně Iž) bylo založeno na řece Iži v roce 1760 pod ruským jménem Iževsk, které se používá v ruštině dodnes, s krátkou pauzou v letech 1984-1987, kdy neslo jméno Ustinov jako poctu někdejšímu ministru obrany SSSR Dmitriji Ustinovovi. Začátkem 19. století zde byly dekretem cara Alexandra I. založeny závody Ižmaš, které se nejvíce proslavily ve století dvacátém výrobou zbraní navržených Michailem Kalašnikovem. Téměř dvaadevadesátiletý pan Kalašnikov žije doposud ve městě a je velmi váženou osobností. Svojí slavnou útočnou pušku AK-47 sestavil proto, aby chránila jeho sovětskou vlast. Ale jak sám prohlásil – když vidí, jak jeho automat míru zneužívají teroristé a zločinci, raději by býval byl sestrojil nějakou pořádnou sekačku na trávu.

Ižkar je město, které na ruské poměry není ošklivé. Samozřejmě na jeho předměstích ční do výšky několika desítek metrů paneláky, centrum je však postaveno převážně z cihlových činžáků, které tolik nebijí do očí. Místy na návštěvníka vykouknou i pokusy o moderní architekturu. Čas se však zastavil v názvech ulic, které dál hrdě nesou jména největších bolševických pacholků.

V centru Ižkaru to přes den žije, ulicemi proudí davy lidí, tatarské bábušky posedávají za různými druhy oblečení a ne zrovna zdravými kusy ovoce a zeleniny, které se snaží prodat. Obchodní duch jim však v porovnání s takovými Vietnamci nebo Číňany chybí a na odbyt jdou víceméně jen čerstvé jahody a maliny.

Významnou technickou památkou města je ižská vodní nádrž z roku 1763, jejímuž nábřeží vévodí monumentální památník rusko-udmurtského spojenectví, které má trvat pokud možno na věčné časy. Nedaleko od tohoto „falu Iževska“ stojí chrám sv. Michala postavený v pseudoruském stylu, který vyrostl na vyvýšeném místě Ižkaru mezi léty 1897 až 1915, poté byl zničen komunisty a v letech 2000-2004 obnoven. Bohužel nám uvnitř striktně zakázali fotit, ale věřte, že interiér polenského chrámu je proti ižkarskému sv. Michalovi vpravdě spartánský. Prostě tolik „zlata“, že oči přecházely…

Hospod, jak je známe od nás, je v Ižkaru minimum. Oblíbené jsou studentské pizzerie a „ruské“ fast foody, kde si lze za pěkné ceny pošmáknout na tradičních blinách s masem, ovocem či zeleninou. Večerní zábavě dominují hudební kluby a diskotéky. Na jednu takovou jsme se se spolužáky vypravili jednoho sobotního večera. Především proto, že zde vystupovala první udmurtská rocková skupina Silent Woo Goore. Před ní nám však bylo třeba protrpět dvouhodinový set ruské diskotéky – děvčata na nelítostně vysokých podpatcích předvádějí svůj taneční um, zatímco skupinky zakřiknutých (rozuměj nedostatečně opilých) malčiků postávají u baru oděni do co možná nejextravagantnějších svršků ve stylu československých osmdesátých let, obvykle přikrášlených nějakým nevkusným módním výstřelkem, například ukrutně velkými žlutými slunečními brýlemi. Zážitek k nezaplacení.

Stejně tak jako obyvatele Udmurtské republiky zajímalo, odkud jsem, i já jsem se s vlasteneckou sebestředností toužil dozvědět, co oni vědí o mé vlasti. Povědomí o České republice, případně o Československu, místní mají. Názor na Českou republiku mají Udmurti a Rusové odlišný. Uvědomělí Udmurti nám tiše závidí, že jsme se dokázali vymanit (alespoň částečně) z ruského vlivu – jak mi s potutelně závistivým úsměvem řekl udmurtský taxikář, jsme jejich „byvší bratrská země“. Rusové si myslí, že je stále máme v lásce tak, jako oni nás. Jsme totiž pořád jejich. Inu, slovanská vzájemnost. Jedna mladší Udmurtka, jejíž jméno z pochopitelných důvodů nebudu uvádět, se přiznala, že nejlepším řešením pro udmurtský národ by byla revoluce, ale mezi Udmurty není nikdo, kdo by se jakkoli pokusil vzdorovat ruské nadvládě. S lítostí musím říct, že dle mého názoru by jakýkoliv větší protest stejně neměl šanci na úspěch – Rusů je prostě mnógo. A tak Udmurtům nezbývá než jen dál tiše závidět.

Než se s vámi rozloučím, ještě vám stručně představím udmurtský jazyk. Vy, co se o jazyky nezajímáte, můžete tuto stať pokojně vynechat.

Udmurtština je typickým ugrofinským jazykem. Podobně jako maďarština nebo finština má velké množství pádů, konkrétně patnáct. Pro vás, kteří si to neumíte představit, lze tuto zvláštnost vysvětlit tak, že v udmurtštině kromě klasických pádových otázek jako koho/čeho, komu/čemu či s kým / s čím existují i pádové otázky kde, odkud, kam, kudy, a jiné. Udmurtština je aglutinačním jazykem, to znamená, že za kořen slova (například gurt, vesnice) může klást velké množství přípon, které slovo modifikují tak, že v češtině, abychom význam přeložili, bychom potřebovali několik slov. Například gurt|jos|yśty|dy by znamenalo „z vašich vesnic“.

Stejně tak jako vlastní jazyk mají Udmurti i vlastní svébytnou kulturu. Většina Udmurtů dnes vyznává pravoslavné křesťanství, existují však oblasti, především v Republice Baškortostán, kde přetrvává původní udmurtské náboženství se všemi svými rituály a tradicemi.

Svět Udmurtů býval rozdělen do tří úrovní, kterým vládli tři bohové – na nebi sídlil Inmar (srovnej finský bájný hrdina Ilmarinen), jehož jméno je v dnešní udmurtštině použito pro křesťanského Boha, počasí vládl Kuaź, v dnešní udmurtštině má toto slovo právě význam „počasí“, a zemi a její pochody ovládala Kyldyśin, dnes ve významu „anděl“. Udmurti uctívali slunce a měsíc, jejichž symboly lze vidět nejen na mnoha archeologických nálezech, ale i vyryté na vstupních dveřích, zárubních či na dřevěných stěnách domů. Solární symbol se dostal i na vlajku Udmurtské republiky…

Pro jazykovědce a antropology jsou udmurtština a udmurtské náboženství nekonečnou studnicí poznání, a tak se musíme my, ale především sami Udmurti, snažit, abychom z ní mohli i do budoucna čerpat. Může se totiž stát, že zanedlouho už nebude jediný člověk, který by měl udmurtštinu jako mateřský jazyk. Pesimisté odhadují, že do sta let tato řeč, podobně jako ostatní ugrofinské jazyky na Rusi, zaniknou. Měli bychom proto být rádi, že i v naší zemi žijí etnika, která mluví jiným jazykem než většinová společnost a tato etnika podporovat.

Loučím se tedy s vámi a na shledanou příště u nějakého dalšího zajímavého (snad) cestopisu:-)