Rozhovor s Martinem Mejstříkem o volbách i jiných věcech

Martin Mejstřík byl vůdce studentského hnutí v době sametové revoluce, zastupitel a také senátor. Před časem se přestěhoval na Vysočinu. V následujícím rozhovoru se dočtete o jeho názorech na politiku a také o životních postojích.

Pane Mejstříku, první otázka musí být k volbě prezidenta. Očekával jste tento výsledek?

Já se do poslední vteřiny modlil, a moji přátelé se mnou, aby zvítězila slušnost, čestnost, aby zvítězil člověk, který je s touto zemí bytostně spjat, který jí pomáhal v dobách, kdy nemusel, který je vzdělaný, s evropským rozhledem, který bere politiku, jako službu občanům a vlasti a ne jako mocenskou hru, jako cestu k penězovodům pro sebe a své přátele. Nepovedlo se. Půl milionu našich lidí překlopilo slibně vypadající stav, kdy se zdálo, že slušný člověk může v politice zvítězit, na pyrhovo vítězství představitele politiky, v níž lež a podpásové údery patří ke standartnímu vybavení. Mé pocity po volbě asi nejlépe vyjádřil filmový dokumentarista Martin Vadas: „Nevím, jestli vítězství lží má něco společného s demokracií a právním státem? (…) Média, která si platíme za veřejnou službu, nás neochránila, včas neusvědčila lháře. (…) Máme teď lžipresidenta. Presidenta, který se prodral ke korytu lhaním. Lhaní je podvod. (…) Lhaní se nezahladí tím, že tomu budeme říkat po novinářsku – ustrašeně – diplomaticky pomocí eufemismu „trochu ostřejší závěr kampaně“. Proč by měli zasypávat příkopy ti, kteří žádné příkopy nehloubili? Co bychom tím získali? Lháři se negratuluje. Z jeho strany to nebyly nějaké milosrdné lži, ale naopak lži estébácké, ubližující, zraňující, záměrné a nestydaté.“ Slušnost v této zemi tedy opět prohrála. Na druhou stranu jsem hrdý na to, že se tu našlo přes dva miliony lidí, kteří dokázali rozeznat hranici mezi lží a pravdou, kultivovaností a buranstvím, reálnými možnostmi a populistickým žvaněním… a volili Karla Schwarzenberga.

Ve svém životě jste byl organizátorem studentského hnutí ve spojitosti se sametovou revolucí, redaktorem, zastupitelem i senátorem. Která z těchto pozic Vás nejvíce naplňovala? Ve které z nich jste byl dle Vašeho názoru společnosti nejvíce prospěšný?

Na to se snad ani nedá odpovědět. Vše, co jsem dělal, dělal jsem rád, protože jsem chtěl a dělal jsem to s maximálním nasazením. Všechny profese, které jste vyjmenovala, mají jedno společné – šlo mi o to, v čem a jak žijeme, šlo mi o to, aby se poměry v naší vlasti měnily a změnily k lepšímu.

Jaké jsou rozdíly v politice v porevolučních letech a dnes? Cítíte změny např. ve vztazích mezi lidmi? A jak se vůbec změnila česká společnost?

Jsem přesvědčen o tom, že základy mafiánských praktik v politice (a businessu) položili rukou nerozdílnou Václav Klaus a Miloš Zeman. To, co zde zavedli, dramatickým způsobem podkopalo důvěru lidí v demokracii. Odtud pramení ta obrovská nespokojenost Čechů a volání po minulosti od lidí, u nichž byste to nečekala. Na druhou stranu, jak získáváme s demokracií zkušenosti, jak se stále více a více formuje občanská společnost, jak se do veřejných věcí zapojují mladí lidé – protože si uvědomují, že jde o jejich budoucnost – mám pocit, že se situace zlepšuje. To, co Klausovi a Zemanovi procházelo v 90. letech a na přelomu tisíciletí, už dnes neprojde. Alespoň ne tak lehce. A netýká se to samozřejmě jen těchto dvou politiků.

Jako politik jste bojoval za zákaz komunistické strany, stejně jako např. Jaromír Štětina. Je podle Vás toto téma stále aktuální? Není na to už pozdě?

Nikdy není pozdě na nápravu chyb. Stejně, jako třeba průběh vyhnání Sudetských Němců, tak i náš neujasněný vztah k době komunistické totality, která 40 let systematicky lámala páteř tohoto národa a ze svobodných hrdých lidí udělala nedovzdělané lokaje, je téma, se kterým se dříve nebo později vyrovnat budeme muset. A tady to je úkol nejen pro české země, ale úkol celoevropský. Západ se nemůže tvářit, že se Evropa narodila až po pádu komunismu. Ne. K neblahým dějinám Evropy patří jak nacismus, tak komunismus. Pokud si v tom neuděláme jasno, bude se nám to téma vracet znovu a znovu – a znovu a znovu nám bude podrážet nohy. Stejně, jako třeba v Čechách v případě Benešových dekretů při presidentské volbě minulých dní.

Myslím, že nejste, ani jste nikdy nebyl členem žádné politické strany. Nikdy jste se úplně neztotožnil s názory žádné z nich? Nebo byl důvod jiný?

Nejde o to, že bych se neztotožnil… Když si třeba přečtu program ODS, měl bych být vlastně jejím jasným voličem! Ale nejsem. Papír unese všechno. Evangelium říká: „Po ovoci poznáte je…“ Za prvé – nejsem partajní typ a asi bychom byli našťastni oba – já i partaj. Za druhé – na českých partajích mne odpuzují některé osobnosti, které se prodrali do vedení. Příklad? Byl jsem velkým podporovatelem Karla Schwarzenberga a do konce života nepřestanu litovat, že jsme si ho nezvolili. České země jsou po 50 letech totalitních systémů bez elit. A osobnosti typu pana Scharzenberga se u nás rodí ne roky, ale staletí… 🙂 Na druhou stranu jsem ale nemohl volit TOP 09. Hádejte proč.

Jste autorem knihy Deník – Řekněte jim, že sametová…Začal jste ji psát jako velmi mladý, což není až tak obvyklé. Je to kniha o politice, o Vaší zkušenosti s ní?

Začal jsem ji psát po třicítce, takže už jsem žádný zelenáč nebyl. A psal jsem ji s přestávkami 15 let… Deník je mým osobním příběhem. Pro mladou generaci by to mohlo být zajímavé čtení, protože je skrz svůj život provedu celou Husákovskou normalisací až na Národní třídu a ke studentské stávce v listopadu 89. Kniha má ale několik rovin a jedna z nich je i část mého příběhu po roce 1990, na přiloženém DVD pak najdete mj. i dokumenty z mého zápasu o postavení komunistů mimo zákon. Na své by si mohli přijít i historici zabývající se soudobými dějinami. Myslím, že tam najdou pár zajímavých údajů, o nichž se moc neví.

Nyní pracujete v Oblastní charitě v Jihlavě, vykonáváte tedy práci úplně jiného druhu. Co Vás k tomu vedlo?

Není to práce jiného druhu – je to zase o službě. Ale končím zde. Seškrtávání rozpočtů dorazilo i sem a vedení Oblastní charity v Jihlavě usoudilo, že si nemůže dovolit zaměstnávat člověka majícího na starosti PR – tedy vztahy s věřejností.

Jste připraven se nějakým způsobem angažovat do politiky na Vysočině, případně jinde?

Myslím, že ne. V případě Karla Schwarzenberga jsem udělal výjimku a snažil se mu v kampani pomáhat alespoň tam, kam jsem dosáhl – protože si ho vážím, dobře ho znám a viděl jsem tam smysl. Tato doba čeká na mladší bohatýry, než jsem já.

Děkujeme za rozhovor.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *