Šimon Wolfgang Boruhradský  

Z toho kluka nic pořádného nevyroste, bručel si farář Kašpar Hönig , když zapisoval do matriky Simon Wolfgangus z Polny, 26. octobris 1650. Každý má mít jméno, které si na svět přinese a dnes je sv. Evarista, pokračoval v úvahách, ne s tím klukem to nedopadne dobře. Otec nového človíčka Václav Boruhradský, městský radní a poslední universitně vzdělaný písař ve městě Polně si prosadil, aby jeho druhý syn dostal jméno podle apoštola a za dva dny byl svátek sv. Šimona a Judy. Matka Magdalena prosadila druhé jméno Wolfgang. Vyprávěla všude, jak se bála těžkého a bolestivého porodu. Poté viděla ve snu vlídného starce, sv. biskupa Wolfganga, který ji poradil, aby přemístila postel dál od krbu a od dveří. Po probuzení porodila hladce, sama a bez bolesti.

Boruhradští bydleli v Růžové ulici (dnešní Poděbradova a dolní část Žižkovy ul.). Snad i proto měl malý Šimon nejoblíbenější místa u Pekla, kde celé hodiny pozoroval potápky a jiné ptáky. Někdy dokonce tajně nahodil na ryby a dával pozor, aby ho baštýř nechytil. Údajně stejně nikdy nic neulovil. Také Pekýlko ho přitahovalo, tam si představoval všechny hrůzostrašné pověsti vyvolané vyprávěním o zlých Švédech. Nejraději pobýval u rybníka Lázeň. Znal přesně doby, kdy zde odpočívaly husy při svých každoročních tazích. Doma rád přikládal dřevo do krbu a poslouchal vyprávění misionáře, filozofa a theologa P. Jiřího Italiho, které mu oživilo kostelní fresky. Otec mu domluvil studium v jihlavském gymnáziu. Zde také vzplála jiskřička touhy vydat se na daleké zámořské misie. Po absolvování gymnázia odchází na univerzitu v Olomouci. Studuje filozofii, logiku, matematiku aj. Po dvou letech ho posílají do noviciátu v Brně. Následuje jezuitský řádový život v Litoměřicích, krátce v Praze a ještě v Klatovech, kde se najde pomlouvač. Šimon prý narušuje lásku v komunitě, jelikož se přátelí s oběma pohlavími. Přestože není prozatím vysvěcen, prochází přísným sítem prověrky schopností a dostává od generála řádu povolení k odchodu do misií.

Povolení přichází o dva dny pozdě, a tak musí své bratry první české misie dohonit. Z Janova odjíždějí do Španělského Cádizu. Tam však stihnou zahlédnout plachty vzdalující se flotily. Nezbývalo než počkat na další flotilu, a tak téměř rok čekání vyplnili učením se španělštiny, řečem  domorodců v misiích, řemeslům, ranhojičství a všelijakým praktikám ze zemědělství a chovu dobytka.

Konečně se 7. 7. 1680 mohli v Cádizu nalodit. Opět se vyskytla řada potíží. Zrovna jejich loď se ještě v přístavu potopila. Na palubu je vzalo po dvou několik lodí.  Všechny lodě byly plné různého zboží a na každé se plavilo okolo 500 lidí. Při nehodě přišli o oblečení a veškerou výbavu. Důstojníci i kolonisté je obdarovali,  takže nakonec měli téměř vše, co bylo potřeba. Tak se i Šimon, vlastně teď už Simon de Castro (jméno Boruhradský bylo pro Španěly nesrozumitelné a hrad je vlastně castro), ocitnul na vlnách Atlantiku. 25. 7. se od nich odloučilo 17 lodí plujících jinam. Přežili velikou bouři, kdy nejeden kapitán nařídil vyhodit všechny krámy, ale i potřebné věci. 15. září šťastně přistáli ve Vera Cruz. Odtud se vydali na koních a mezcích do Mexika (čti Méchika), města sotva většího než Vídeň bez předměstí. Sem dorazili 10. října 1680. V městě byly jen samé přízemní domy a chrámy bohatě zdobeny stříbrem a zlatem a všechno jídlo směšně laciné.  Je tu také vysoká škola, trojroční filozofie a ostatní fakulty pouze dvouroční a jenom 2 500 studentů. Indiáni jsou Španěly považováni za nevolníky a lidi menší inteligence. Přesto si Simon všiml, že jsou umělecky velice nadaní a vše, co vidí jak se dělá, dokáží bez potíží napodobit. Čokoláda je běžná i u nuzných lidí, a tak jí dostávali 3 libry měsíčně. Šimon byl znám stavitelskými schopnostmi, a tak dostává první úkol, aby se ujal staveb a oprav misijních kostelíků. Pak mu svěřili úřad sakristána v prohospodařené a prázdné sakristii kolejního kostela. Zakrátko  dokázal získat několik tisíc zlatých a ještě mohl podporovat jiné americké misionáře. Za to mu bylo nabídnuto kněžství. To však Simon odmítl.  Protože při práci na stavbách uplatňoval i svůj umělecký talent, získal si přízeň místokrále. Ten ho neustále zahrnoval novými a novými úkoly. Město Mexiko leželo uprostřed jezer a do hlavního jezera Texcoco (na jeho ostrovech stálo hlavní město Aztéků Tenochtitlán) vtékalo 17 řek a mělo jediný odtok. Každoročně hrozily záplavy a ty bránily rychlejšímu rozmachu nově vznikajícího Mexika. Pověření španělští odborníci vynaložili na vyřešení situace přes čtyři tisíce zlaťáků, ztratili více jak půl roku a vůbec nic nedokázali. Místokrál, už v zoufalé situaci, požádal a pověřil řešením Simona. Ten změnil tok několika řek a vybudoval pevné hráze. Další pravidelné záplavy se již nekonaly a neodnesly tedy ani hroudu prsti. Práce trvaly necelých 5 měsíců a stálo to pouhých 662 zlatých. Několik stovek Indiánů si vydělalo na slušné živobytí. Kvůli potřebě  údržby a dalšímu vylepšování dostal povolení vyučit vodohospodářství několik lidí a založit pro ně osadu s kostelem. Osadě dal jméno Polna Nuova. Po jeho odchodu byl původ osady více méně zapomenut a 200 let poté na jejím místě byly snad kvůli podobě  jmen usazeni emigranti z Polska. Od té doby je zde tzv. Polská čtvrť ( Polonia) s kostelem, založeným Simonem de Castro. Podobně zachránil další město Coyacán (asi 9 km jižněji), dva kláštery a několik statků i jižní část města Mexika. Museli prokopat koryto dlouhé 11 600 loktů a stálo to jen 1 700 zlatých za 4,5 měsíce.

Obrovské povodně předchozího roku zničily úrodu do vzdálenosti 40 až 50 mil. To, co zbylo, nestačilo pro velké množství Indiánů a měšťanů. Byly demonstrace a nakonec  víc než 10 000 lidí povstalo a za své vzalo několik budov i s královským palácem. Po uklidnění situace byl Simon pověřen likvidací a nápravou škod. Vypracoval dva plány na vybranou pro novostavbu paláce, ale vlastnímu provedení stavby se vyhýbal, neboť jak sám napsal, „v této zemi vládne obrovská závist a to, co zde musím dělat, nemá moc společného s misijní činností“. Místokrál ho však často povolával, aby stavbu dozoroval a provedl rozvržení vnitřního uspořádání.

Konečně přišlo povolení, aby se vydal na vysněnou misii u Filipín. Přemisťuje se do Acapulca v Kalifornii. Poznává nové kmeny a píše o nich zprávu. Indiáni jsou tu velice inteligentní. Žijí sice podle zákonů přírody, nejsou však modloslužebníci a mají svoje vesnice uspořádané. V Acapulcu přijme konečně kněžské svěcení a odplouvá na Mariany. Na lodi se vyskytl mor a Šimon pomáhá s uplatněním svých lékařských znalostí. Sám však moru podlehne 6 .dubna 1697 a  je  z lodi HS 49 247 spuštěn se všemi poctami do vod Tichého oceánu poblíž vytouženého cíle nad Marianským příkopem.

Zdálo by se, že svůj krátký život nenaplnil. V jeho odkazu se dá velice mnoho vyčíst. Mnohem větší význam než architektura místokrálovského (dnes Národního ) paláce přineslo zabránění každoročních povodní v okolí dnes vysušeného jezera Texcoco a v okolí Coyacánu. Tamní odvodňovací kanály existují v opravované podobě dodnes. Nelze zapomínat na vzpomínku domova založením Nové Polné, i když ji vlastně „ukradli“ Poláci. Nejpodstatnější však je, že dokázal rozpoznat přirozenou inteligenci a nadání původních obyvatel, Indiánů. To dokázal k nelibosti mnoha Španělů a mnoha svých spolubratří SJ tím, že jich desítky vyučil řemeslům (zednickým, tesařským), vyučil také desítky zemědělců, obratných mechaniků, hudebníků a výtvarníků. Vyučoval také katechismus, modlitby a zpěv. Několika Indiánům předal své znalosti z lékařství a sám se od nich rád naučil jejich praktiky. Nemyslím si, že by jeho život byl zbytečný a bezcenný, i když byl také jezuita.