O polenské pouti – mrkvová nebo mrkvancová?

Když po r. 1620 získal tehdy protestantskou Polnou František kardinál Ditirichštejn, chtěl podpořit a urychlit rekatolizaci a přimlouval se u pražského arcibiskupa o povolení konat v Polné pouť. Tak se stalo, že v týdnu po sv. Řehořovi roku 1627 arcibiskupská konzistoř vydala rozhodnutí o konání pouti k uctění památky nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), i když se v Polné žádný zázrak nestal. Šlo vlastně o politické rozhodnutí potlačit co nejrychleji stále ještě utrakvistické  smýšlení lidí.

Ještě toho léta se konala první pouť v termínu uvedeném výše. Týkalo se to zprvu pouze lidí z farnosti Polná včetně těch filiálních, kteří do města přišli ze svých vesnic. Tehdy k farnosti patřily i filiálky a s nimi vsi dosti vzdálené jako např. Vepřová, Sopoty, Rosička nebo Hruškovy Dvory. Místní, aby konali pouť, museli napřed ke kostelu sv. Kateřiny a teprve poté do hlavního kostela. Málokdo se odvážil tuto cestu nevykonat. Sankce byly na tehdejší poměry citelné a žalobníčků, jak už to bývá, bylo víc než dost.

Asi tři roky se konaly pouťe do Polné tímto způsobem. Nebyly žádné atrakce jak si dnes představujeme. Po třech letech přišlo uvolnění. Nemuselo se chodit přes Kateřinov a byly povoleny stánkové prodeje pamlsků jako perníčky, medové pochoutky, cukrkandle (jediný a velmi drahý výrobek z cukru) a ovoce, masové výrobky (pečeně, jelítka, ovary apod.) či různé smaženky. Kromě toho přibyli hudebníci, tancovačky a bujaré pitky. Ovšem to byly a jsou pouze doplňky k poutím. V pátém nebo šestém roce pouti si někteří polenští recesisté uvědomili, že se zrovna sklízí mrkev, a tak vzali svazky těch největších a po vzoru věnců a ratolestí označujících místa, kde se právě šenkuje pivo, si je pověsili nad vrata domů. Polenští sousedé měli vždy smysl pro žertování a tak v dalším roce byly svazky mrkví nad každými dveřmi, dokonce i u domů židů, přestože ti křesťanskou pouť nekonali. To se zalíbilo konšelům a schválili takovéto označení – do našeho města se koná pouť. Od té doby se do města na mrkvovou pouť vydávali lidé i ze vzdálenějších oblastí. Mrkvance ani buchty se tehdy ještě nepekly. Byl by to nehorázně drahý špás. Cukru stále ještě nebylo dost na to, aby výrazně poklesla jeho cena a stále byl k dostání pouze v lékárnách jako lék. Za lék se považoval i cukrkandl. Sladilo se stále ještě medem a ovocem.

Ferdinand Ditrichštejn synovec a dědic panství dovezl r. 1652 ostatky (lopatku) sv. Liguriáše a věnoval ji kostelu v Polné. Konečně bylo něco hmatatelného proč vykonat do Polné pouť. Sv. Liguriáš byl řecký mnich, kterého zavraždili římští (pohanští) vojáci. Stal se patronem nešťastně zamilovaných, myslivců, lovců, a také pytláků. Polenští záhy přijali sv. Liguriáše za patrona města. Dodnes jde o vzácný patronát. Uctívají ho pouze v Benátkách a v Polné. Teď už se do našeho města vydávalo mnohem víc lidí. Problém nastal s určením svátku sv. Liguriáše. Byl mu určen den po Jménu P. Marie 13. září. Tak se také přesunulo konání poutě k tomuto datu. Hlavním důvodem ke konání pouti se stalo uctění památky sv. Liguriáše (patrona města) a Jména Panny Marie (dosavadní patronky kostela a polenských věřících). Symbol mrkve zůstal až do dnešních dnů. Pouť se konala i v době přestavby kostela. Ostatky byly přeneseny na přechodnou dobu do kostela sv. Anny u špitálu, který je vlastně hned vedle.

Někdy v polovině 19. století se začalo pod vlivem kuchařského umění M. D. Rettigové s pečením plněných kynutých buchet. Byly rovněž převzaty od německé menšiny, ale Rettigovou zdokonaleny. To už se používal řepný cukr za přijatelnou cenu a staly se oblíbenými jako české buchty. Na tom měla zásluhu také spisovatelka B. Němcová. Některé hospodyně a kuchařky v Polné zkusily buchty  naplnit upravenou mrkví místo povidel, tvarohu či máku nebo ovoce a ořechy. Rychle se ujaly a dostaly název mrkvance nebo mrkvánky. Pekly se nejprve během roku a později hlavně při mrkvové pouti. Tentokrát recesi prosadily ženy.

Když B. Rérych založil městské muzeum, byly potřeba finanční prostředky. Rérycha napadla další recese. Školní děti mající zájem o historii nakrájely silnější mrve na kolečka, orazítkovaly je razítkem s městským znakem, připevnily k nim stužky a děvčata ze sedmých a osmých tříd je prodávala u vstupů do náměstí jako nepovinné vstupenky. Lidé byli vstřícní a rádi si takové odznaky kupovali. Věděli, že to je na podporu městského muzea, ale byli na rozdíl od dnešních občanů většími patrioty, měli smysl pro humor a za své město ani mrkev se nestyděli. To ostatně dokazuje i to, že vystěhovalci v Chicagu si připomínali mrkvovou pouť jako nostalgickou vzpomínku na bývalý domov. Prodej odznaků jako důkaz o vykonání pouti není žádná novinka. Ve 14. století zavedl prodej odznaků se symbolem určité pouti známý sběratel relikvií císař Karel IV. Relikvie s císařskými korunovačními klenoty vystavoval na náměstí svého Nového Města (dnes Karlovo náměstí v Praze), nebo v Compostele se jako odznak prodávaly mušle již ve 13.stol.

Dnešní pouť  má poněkud jiný charakter. Až na vyjímky se nekoná, málokdo přijde alespoň kousek pěšky, jak se sluší na poutníka. Pouť většina lidí slaví. Za tradice se vydávají smyšlenky a hlouposti. Koncem sedmdesátých a hlavně v osmdesátých letech minulého století se některým novinářům, starostům a občanům zdála mrkev jako něco obyčejného, ponižujícího a nevhodného. Proto začali s kampaní na zlikvidování názvu mrkvová pouť a zaváděli název mrkvancová pouť. Je to popírání identity Poleňáků, odmítání pravých tradic a zapírání hrdosti na svůj původ. Nebudu rozebírat, proč někteří lidé cítí potřebu vystavovat svoji hloupost na odiv světu.

Je mnoho měst, která se nestydí za svoji charkteristickou tradici a udělala si z nich významnou devizu.  Za všechny uvádím alespoň Vizovice a jejich slavnost švestek (u nich trnek), Buchlovice mají slavnosti česneku, v Montpeliéru slavnosti a veliké trhy cibule již od 13. století. Jsou ale i jiná místa a tradice – slavnosti piva, vína, zelí, brambor, atd. Mají k nim různé říkanky nebo písničky, připravují a nabízejí charakteistické  kulinářské pochoutky.

Přimlouvám se za vzkříšení starých obyčejů a vytvoření nějakého hesla, říkanky nebo písničky na mrkev. Hlavně bych doporučil, aby ti „stydliví“ si místo mrkve pověsili na dveře mrkvance. Je to nepochopitelné, že  na dveřích Měst. úřadu  nejsou v době pouti zavěšeny mrkvance, když právě městští úředníci organizují mrkvancovou a nikoliv mrkvovou pouť. Pro zajímavost uvádím, že přímí nebo příbuzní předci současného starosty (není autorem novodobého označení) byli spolutvůrci mrkvové tradice. Je prokazatelná jejich přítomnost a příslušnost k městu Polná už v roce 1626. Dnešní potomek strůjců kultu mrkve se za jejich krásnou recesi asi stydí a raději podlehl hloupému a ničím neopodstatněnému zkreslování a potlačování starobylého polenského zvyku.

Pokud se někdo ozve, že máme říkanku o sv. Liguriáši a odnášení mrkve přibyslavskými, připomínám že jde o nepodloženou smyšlenku. Přibyslavští nikdy mrkev z Polné neodnášeli a zvyky nenarušovali. Nemůžeme tedy bezdůvodně někoho osočovat nebo pomlouvat.

3 Responses

  1. pořad ČT - folklorika - mrkvová pouť napsal:

    Dobrý den, pane Skálo, jsem dokumentarista, a uvažujeme o natáčení letošní mrkvancové nebo mrkvové pouti v Polné. Vidím, že se tématu na Polnetu věnujete. Mohu se na vás obrátit o radu ohledně natáčení? Děkuji Pavel Jurda

  2. RoseMarie Blaha napsal:

    I have a photo of a large group of people dated 1915 Oak Park, Illinois.
    Oslava Mrkvove Pouti. Please share information

  1. 6.9.2011

    […] článek  o polenské pouti – mrkvová nebo mrkvancová byl také otištěn ve zpravodaji města Polná. Jedna z mála reakcí byla, že název […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *